Za poslední rok jsem neprodal žádný obraz. Naopak. Jako bumerang se mi vrátilo pět zamluvených. Filmový průmysl, který mne živil, v praze skončil. Ještě že mám koláž od milana knížáka, kterou si nechávám jako krabičku poslední záchrany. Cestou do ateliéru musím projít galerií Karlín studios. Opuštěné umění. Blikající videa, na která se nikdo nedívá. Ivan mečl říkal, že jsem umělec, který nejvíc skuhrá. Že si myslím, že něco vyskuhrám.
V létě jsem se živil sbíráním hub v Kanadě. Celý den v lese pod otevřenou oblohou. Úplně šťastný. Při hledání jsem recitoval mantry a zpíval bhadžany. První den po návratu z hub do Vancouveru jsem dostal ledvinové kameny. Nesnesitelnost bolesti mě zaskočila a vyděsila. Zabíralo pouze morfium a jen na chvíli. Od té chvíle jsem zastáncem eutanazie. Právo na eutanazii pro všechny. Možná se naše civilizace vyvinula tímto způsobem jen proto, aby se umírání konečně stalo bezbolestné. No pain anymore. Bezbolestná smrt. Co víc si přát.
Můj učitel říká: nebýt schopen přijmout úplně to, že vše je předurčené, každé očekávání něčeho v běhu života - více potěšení a méně bolesti – může vést pouze ke zklamání. Vše, co můžete dostat od osvícení, je pouze negativní aspekt – konec utrpení. Utrpení, způsobené vaším pocitem osobního konatelství, který vede ke chtění, očekávání a posuzování. Učitel před měsícem zemřel. Netušil jsem, že mne to tak zasáhne.
Život ve městě je nesnesitelný. Odpojeni od přírody žijeme zotročeni v umělém světě, čím dál tím více podobni strojům. Houkání sanitek, dunění letadel, vyzvánění mobilů - to je naše hudba sfér. Počítačová znělka - naše hymna. Na otázku čím bych chtěl být až vyrostu jsem odpovídal, že hajný nebo lovec a sklízel za to nemalý posměch. Teď se přede mnou otevírá kariéra sběrače. Mám na to talent. Back to the nature.